Když jsme byli malí a jezdívali na prázdniny k babičce, pamatuju si, že na zahradě měla jeden velký rebarborový keř. A právě u ní jsem poprvé ochutnala rebarborovou buchtu, klasický kynutý lívanec s posypkou a od té doby rebarboru miluju. Víte jak, člověk si vždy idealizuje ty dětské vzpomínky na prázdniny, kdy bylo vše bezstarostné, pohodové a mělo své kouzlo. A v té době jsem se taky rozhodla, že až budu mít jednou svou vlastní zahradu, budu na ní mít vlastní rebarboru. A mám :-). Schovanou v zeleném koutku, obklopeném malinami a kapradím.

Konečně zase nadešel její čas. Mluvím o rebarboře. U nás na zahrádce nám letos vyrašily dva kopce rebarbory, ale zatím ještě není pořádně zralá. Ale minulý týden jsem objevila první vlaštovky v obchodě. Hned, jak jsem uviděla ten známý zeleno-růžový stonek, hned jsem se po něm vrhla. Řekla bych takový „Pavlovův reflex“ na rebarboru. Její nakyslou chuť miluju. Pamatuju si, že když jsme byli malí a jezdívali o víkendech k babičce, vždycky nás v tomto období čekal drobenkový koláč s rebarborou. A teď tu nad sebou kroutím hlavou, jak jsem nemožná, že jsem kupodivu tuhle klasiku a dobrotu ještě neupekla, ale namísto toho vymýšlím horem dolem speciální recepty :-).

O víkendu jsem si se snídaní trochu vyhrála. Upřímně (a bohužel) mám na takové snídaňové hrátky čas hlavně o víkendu. Někdy mě trochu mrzí, že v týdnu si normálně snídani moc neužívám. Mám ráda pomalá rána, kdy si můžu v klidu vypít a vychutnat svoji ranní dávku kofeinu schoulená v křesle nebo na terase. 

A stejně tak mám ráda smoothiečka a smoothie bowls (omlouvám se za anglicismus, ale prostě slovo miska mi přijde divné :D). Už jsem se moc těšila, až se trochu oteplí a budu se moct vrhnout na bowls s mrazeným ovocem. Přes zimu, kdy jsou u nás doma rána docela chladná, se mi to studené ovoce fakt používat nechtělo.